Nostalgický podvečer

Znáte to, ten přechod ze zimy na jaro, všude jsou louže a bláto a sem tam spolknete sněhovou vločku letící světelnou rychlostí… Jo, to je ono. Zrovna jako dneska. Ráno to vypadalo, že jaro konečně zaklepalo na dveře, ale když jsem šla z klavíru, brodila jsem se loužemi a broukajíc si Debussyho „Clair de Lune“, mi sněhové vločky lítaly kolem hlavy, do tváře, do očí- prostě všude. Po krásné světle-modré barvě nově vypraných jeansů nebylo ani památky, jak jsem byla zacákaná od bláta. Na přechodu mě málem srazilo auto- a co víc, dnešek byl pro mě nějaký depresivní. Broukání nepomohlo a dobrá nálada se nedostavila. Normálně se mi nálada dostaví, když končí škola, ale dneska to bylo marný. Při výkladu o „použití matic v soustavách nerovnic“ se mi tak zavíraly oči, že jsem myslela, že si do nich omylem vrazím tu propisku, se kterou píšu. Monotónní tón dějepisářky a pohled z okna, kde pozvolna chumelilo, působil jako dobré uspávadlo… Něco jako rajskej plyn.

Cestou domů jsem přemýšlela, jestli tohle může být romantický. Ale asi jo, i když v tomhle období moc zamilovaných párů nevídáte. Špinavé louže, šero a bláto se v očích zamilovaných může klidně proměnit v ty nejkrásnější louže pod sluncem. Třeba. V očích zamilovaných vypadá všechno jinak a i ty nejhorší a nejdepresivnější dny vůbec mají své kouzlo. Nastupovala jsem do autobusu a jeden takový pár se právě políbil na rozloučenou. To jsem si vzpomněla, že 12. února je prý den sebevrahů- totiž že v ten den má nejvíc lidí myšlenky k sebevraždě- hlavně ve Švédsku, Finsku a tam nahoře u polárního kruhu, kde jim hodně měsíců nesvítí. Týjo, to je neuvěřitelný, co s člověkem udělá špatný počasí.

Doma, konečně doma. Bezmyšlenkovitě jsem rozsvítila všechny světla v mým pokojíku (pro jistotu), abych zahnala pocit, že jsou čtyři a venku je půlnoc (přiznávám se, někdy dělám věci v afektu, ale tohle opravdu pomohlo). Taky jsem si rozsvítila svíčku a na klavíru ještě jednu. Pak jsem si sedla ke stolu, jak to obvykle dělávám a snažila jsem se přinutit myslet, co máme za DÚ. Když jsem byla menší, tak jsem psala DŮ s kroužkovým Ů, ale tehdy mi ještě nedocházelo, že to je zkratka od slov domácí úkol, takže jsem to vlastně psala špatně, ale podle mých pravidel určitě dobře. DŮ je slovo a na konci slova se píše… Ů s kroužkem, no vidíte. Věci se zdají bejt na oko stejný, ale záleží to na úhlu pohledu. No, malá odbočka, vraťme se k DÚ. Vzpomněla jsem si, že máme za úkol připravit si mluvní cvičení do mluvnice.

Mluvní cvičení. Mluvní cvičení na libovolné téma.

  Mám je celkem ráda, ale jen když vím, o čem mám mluvit. Když mi někdo dá aspoň téma. Ale já jsem měla dneska v hlavě vygumováno. A tak jsem seděla a přemýšlela.  

Jako první mě napadly- je to zvláštní- děti. Vzpomněla jsem si na cestu autobusem a na holčičku, která seděla přede mnou. „A mamí, na co je tojeto?“ Zeptala se vysokým hláskem a ukázala na opěradlo. „To je opěrátko, Nikolko.“ „A na co je opjejátko?“  Nedala se odbýt Nikolka. Maminka se usmála a podívala se na Nikolku, na mě a pak zase na své zvídavé dítě. „Podívej na tamtu holčičku,“ řekla tišeji v domnění, že jsem ji neslyšela, „ta se hezky opírá, vidíš?“ A posadila Nikolku přesně jako mě. Nikolka se pohledem ujistila, že sedí tak, jako já a zakřenila se. Úžasné, právě jsem se stala vzorem jedné malé holčičce. Holčička si trůnila na sedátku a maminka byla spokojená. Tedy aspoň do té chvíle, než se ozvalo pronikavé: "A ploč?“  (přísahala bych, že se při téhle otázce otočila nejmíň polovina hlav směrem k malé holčičce). Maminka se překvapeně podívala na Nikolku a nevěděla, co říct. „No… aby tě nebolela záda.“

Hodně věcí jsem jako malá nechápala. Proč se píše DÚ a ne DŮ, proč je myš s tvrdým Y a ne s měkkým, když miška je přece tak měkká a heboučká… Teď už to sice chápu a plno věcí je mi jasnějších, ale teď zrovna nechápu, ploč musím dělat mluvní cvičení a ploč je venku pod psa. Ale jednu věc chápu- že miluju děti a ty jejich stupidní otázky, protože my jsme celý život děti a taky se pořád ptáme proč…

Tak jinam. Co třeba… moje budoucí povolání? Horší je, že bych tam asi stála jak zařezaná, protože ještě nevím, čím se stanu… Možná budu učit malé prcky nebo psát do novin, kreslit… Chtěla bych jet do Afriky nebo někam do světa- to je jedno kam- a pomáhat tam, jenže kdo ví, čím se stanu za pár let. Nejhorší je, že tuto mou představu za cestováním do chudších oblastí nebere nikdo vážně, což je škoda. Aspoň všem připravím malé překvapení... Radši nebudu předpovídat a nechám se překvapit, protože miluju překvapení.

  To je šílený. Mohla bych vlastně povídat o čemkoli.

O dnešním nostalgickém dni, který mě přivádí do neurčitého stavu (něco mezi bláznovstvím, smíchem a pláčem, takže si připadám jak Robby ze Tří kamarádů).

Nebo o filmech; bezkonkurenčních knížkách, díky kterým utečete realitě a nakouknete do fantazie; o kamarádech, škole, hudbě, rodině…

Jak jsem ráda, když přijde jaro, lezu po stromech, houpu se na houpačkách a počítám slunéčka sedmitečná.

Nebo… Jak si neuvědomujeme, že žijeme… Je to zvláštní, ale je to tak.

A jak je těžký překonat bolest, když nás někdo opustí. Je to jako díra v srdci, kterou nejde zadělat… A pak máte pocit de ja vú a ta bolest se zase vrátí, když se vám vybaví vzpomínky a vy si řeknete: „Bylo mi s ním hezky…“

Naopak bych mohla vyprávět o tolika krásných chvílích, které mi život přichystal; o věčným dobrodružství, o bezvadný víře a já nevím o čem všem ještě.  Tak, vyčerpala jsem nápady, takže se asi nechám překvapit, co ze mě vyleze.

Asi jste čekali nějaké moudro na závěr, ale jenom chci říct, že jsem vás tímhle článkem nechtěla uvést do deprese :-).   

P.S. Klidně mi navrhněte nějaké téma, cokoli a já jen doufám, že mě brzy políbí múza, protože tomu se říká totální výpadek.

P.P.S. Nepřála bych vám zažít nostalgické podvečery tohoto typu.