Někdy je těžké říct "ANO"

V našem životním putování je dost těžké říkat po pravdě odpovědi na otázky, které nám klade život, Boží volání nebo lidé samí.

Proč?

Chceme si snad zachovat dobrou pověst, tak proč odpovídat proti většině, jít proti proudu...

Někdy úplně nechápeme, proč nás zrovna tady Bůh chce a proto ho nevnímáme, nechceme ho slyšet. Vždyť já mám přecce svou pravdu, proč tedy poslouchat někoho jiného... "Ne, neznám ho." Někdy se tak nevědomky podobáme Jidášovi nebo Petrovi, který zapřel Ježíše...

V tom třetím případě se s tím setkal asi každý. Je nám proti srsti přiznat si svou víru a přiznat se k ní. Není to vždy lehké... Mnoho takových lidí řeklo Bohu "ano" těsně před tím, než jej zabili...

Život nám takových otázek klade mnoho a najednou jsem se ocitla v kruhu mladých lidí, se kterými budu trávit další čtyři roky na škole. Do rukou se mi dostal papírek, který měl z jedné strany ANO a z druhé NE.

Název té dnešní hry byl: "Hra na pravdu". Řekla jsem si, že to bude fajn a tak jsme po každé odpovídali na otázky "přípravného týmu".

"Cítíš se tu mezi námi dobře?"

ANO

"Pomohlas někdy lidem bez střechy nad hlavou, lidem postiženým nebo lidem v nouzi?"

ANO

"Pila jsi už někdy alkohol?"

ANO

Zdálo se to nekonečné. Ale pomalu jsme se v odpovědích začali lišit. zvláště teď.

"Zkoušel jsi už někdy tvrdé drogy?"

NE

Právě jsem se vyčlenila z kolektivu některých lidí, říkám si. Pár očí se podívalo na mou odpověď a rozjela se malá diskuze. Za chvíli další otázka.

"Myslíš si, že zlo se musí odplatit zlem?"

NE

"Zabil bys někoho, kdo způsobil válku a byl zodpovědný za smrt mnoha lidí?"

Otázky už byly trochu " na tělo". Najednou jsme se dostali k lidskému právu, etice a právu ZABÍJET. 

"Myslím si, že nikdo snad nemá právo zabíjet. Ani já, ani ty. Ať je zlo sebevětší, je to pořád jen zlo."

Pak následovala otázka:

"A co umělý potrat? Jsi PROTI?"

Ticho. Oči spolužáků bloudily po druhých očích. Byl to snad strach?

ANO.

"Ano, jsem proti." řekla najednou spolužačka vedle mě. Já jsem svou kartičku měla taky otočenou, ale ona byla dřív. To mi dodalo odvahu.

"A proč? Ty by sis snad nechala dítě ve třinácti? V patnácti?"

Ostré otázky létaly vzduchem. Cítila jsem se, jako kdybych ve třídě byla sama a s Terkou jsem soucítila. Ale než jsem cokoli stačila říct, odpověď přišla sama...

"Je to, jako byste zavraždili malé, nevinné dítě. Copak nejste rádi, že tady sedíte?" Řekla najednou Terka. Usmála jsem se na ní a vduchu jsem si říkala:

Souhlasím. Taky jsem ráda, že žiju, a tohle bych v životě neudělala. Kolik takoých maminek by chtělo mít dítě a nemůže, a najednou se potraty berou jako normální věc. Je to přece "in"... Ale tomu malému ťuká srdce..." . Ale něco mi bránilo to říct...

Terka v trapném tichu jen řekla:

"Jsem věřící. A my potrat neschvalujeme, protože život je dar."

Zase ticho. Ale pro mě bylo snad nekonečné. V té chvilce ticha jsem se i já cítila trapně, i když jsem řekla ANO. Asi bych se nedokázala před tolika lidmi přiznat k víře jako Terka, ale teď to bylo dost těžký, ale najednou jsem se úplně propadla a koukala jsem na kartičky, na kterých bylo napsané NE.

"Co si teď asi o nás dvou myslí..." 

Večer v chatce jsem mé spoluspící kamarádce půjčila mou MP3ku.

"Co posloucháš za hudbu?" Ptala jsem se.

K mému překvapení jsem zjistila, že poslouchá Rebeccu st. James, která zpívala taky na celostátním setkání mládeže v Táboře.

"Ty... ty jsi věřící?" Zeptala jsem se překvapeně.

Začala si zpívat další písničku, Here I am to worship a jakoby nic pokývala hlavou. Po chvíli si sundala suchátka a řekla mi:

"Víš, jak jsme hráli tu hru, taky bych se asi nepřiznala k víře jako Terka. Prostě jsem na to neměla. Ale pak... jsem tu kartičku přetočila... " 

Taky mi to došlo... Nikdy nejsem sama, ani když v očích druhých vypadám možná trošku out. Ale Bůh mi do cesty poslal nejen Terku, ale i někoho, kdo mě v té situaci potřeboval. Styděla jsem se, že jsem se taky nedokázala přiznat... Ale možná jsem někoho večer donutila přemýšlet; možná si někdo za svou odpovědí tvrdě stojí. Také jsem asi v půl dvanácté večer zjistila, že má spoluspící je baptistka (bratrská jednota baptistů), ale všechny cesty vedou k Bohu. Máme jiné názory na víru; baptisté mají jinou tradici.

Ale chci vám s radostí říct, abyste se nebáli svědčit a jít proti proudu, protože Bůh vás nikdy nenechá samotné. A to je to krásné na víře :)