Poznaní, nepoznaní

Kolik lidí jsme za život potkali či jen bez povšimnutí minuli. S kolika lidmi jsme se objali, poplácali po zádech či jinak projevili naši náklonnost, třebas pouhým úsměvem. Na některá setkání se zkrátka nezapomíná a za taková jsem z celého srdce vděčna. Vždyť nikdy nevíme, koho (a proč) nám náš nebeský Tatínek do cesty pošle.

Třeba jako dnes.

Ta doba mezi odpolenem a večerem, kdy se ještě Slunce drží nad horizontem a bezvětří naruší náhlé hraní větru s vlasy. Šla jsem zrovna přes silnici a do hlavy se vkrádaly myšlenky, jež odhalují lidské pídění se po ujištění budoucnosti. Chtěla bych vědět spustu věcí, chtěla bych vědět, jak dopadnou. Otazníkové myšlenky, které bych nejradši zamkla na deset západů. V tu chvíli jsme asi vypadala dost mimorealitu a ještě více pitomě.

Na protějším chodníku na mě čekalo to setkání.

Přesně to, na které se nezapomíná. Trvalo celkem asi půl minuty.

A já, na půl cesty k chodníku, náhle zpozorněla. Uznejte, že slyšet kytaru ve městě-

V tu chvíli jsem uviděla tři kluky, kteří měli stejně nakročeno. Jeden z nich, ten hnědovlasý na kraji, měl kytaru a spolu s jejími tóny ti ostatní zpívali.

Na tváři se mi vykouzlil nenucený úsměv od ucha k uchu. Toho si ti tři pochopitelně všimli a můj dar mi trojnásobně oplatili. Zpívali teď s o to větším nasazením a radostí.

Došla jsem na chodník, vlastně jsem se ani nedívala, jestli jedou auta. Ti tři už byli deset stop přede mnou, sále zpívajíce. A já tam stála na chodníku jak opařená a smála se. A oni taky. Pletli sice slova a pán, který je nyní míjel, vypadal okatě nezaujatě. Ale ti tři mi něco předali.

Celou cestu domů mi totiž v uších zněla ta známá trampská písnička.

Asi si říkáte, že jsem blázen buď já, nebo oni, nebo všichni. Ale přesně to mi došlo. To, na co hledám otázku už kolik let. Proč nám dělá problém být takovými, jakými si nás Bůh přeje mít. Proč najednou neznáme tu melodii, kterou máme zpívat lidem okolo.

Máme být takovými Kristovými blázny, bychom lidem zanechali píseň, která je bude doprovázet na jejich cestě. Ano, jsme jiní. Aby kolemjdoucí cosi "trklo", když nás poznají. Církev toto někdy opravdu postrádá a pak se divíme, když mají druzí o církvi někdy hodně zkreslené představy. Kostel (už to slovo nahání hrzu), zpověď, pokání, obřady. Církev zabedněnců, kteří se nedokáží otevřít světu a být těmi, kdo světem hýbou. Kdo jdou cestou s melodií; ne jako dav bezejmenných. Každý, i já, jsme v určitých chvílích slabí a něco nás drží zpět.

Svět nás ale potřebuje poznat.

Proto, jsem ráda za toto krátké setkání. Neb ujišťuje mě bezbřehá jistota v Něj a ve vás, protože nás je opravdu mnoho. Šlapej pomalu, ale jistě. A spolu to zvládneme ;)