Byl večer (pro Španěly odpoledne), já jsem se nacházela v desátém poschodí panelového domu v Málaze ve Španělsku, který mi byl dočasným domovem a potřebovala jsem se nutně zeptat na jednu otázku spolubydlícího Španěla, který si na balkóně právě vychutnával cigaretu. Jelikož byl ale tento Španěl neobyčejně tichý na typického Španěla (charakterem mi trochu připomínal Řehoře Samsu z Kafkovy Proměny), bála jsem se, abych ho mojí otázkou nevylekala nebo nevyrušila jeho doutnající mír, jenž představoval zapáchající kouř jeho cigarety.
Šla jsem přímo k věci a pustila se do španělské konverzace, která, jak jsem doufala, nebude tak dlouhá.
„Pablo, nevíš, kdy jsou tady v Málaze mše?“
Pablo se polekal a udiveně ihned zakroutil hlavou, že neví.
Nevěděla jsem, jak hned zareagovat, protože bylo jasné, že Pablo by do kostela nepláchl.
„Tak ty chodíš do kostela.“ Odpověděl si sám pro sebe a odfoukl z té hořlavé věci.
„Jo, chodím.“
Jako by moji odpověď neslyšel a pokračoval: „Nevím, proč mají lidi ve zvyku chodit do kostela. Já jsem pokřtěný, v Boha věřím, ale do kostela nechodím. A vůbec, celá ta církev je jeden velkej podnik. Za všechno si účtuje prachy.“ Mluvil do tmy a tma mu odpovídala mlčením. „Třeba tady si musíš zaplatit za církevní svatbu. Kostel je budova týhle společnosti, kam já nepotřebuju chodit. Vždyť Bůh je všude, i v přírodě, víš.“ Usmál se a dodal: „hodně lidí to tak vidí.“
Bez rozmyslu jsem si začala tkát svůj vlastní monolog a bylo mi jedno, jestli Pablo poslouchá, nebo ne. „Já do kostela chodím, protože kostel je místem setkání s Bohem a s církví. Je to moje rodina, do které patřím.“ To bylo jediné, co jsem řekla, protože najednou mi ta naše víra přišla na míle vzdálená. Vždyť věříme ve stejného Boha a naše názory, ty se úplně míjí.
Pak jsme se asi půl hodiny bavili o tom, jak „fungují kostely“ u nás a ve Španělsku a pořád jsem cítila, že i kdybych v tu chvíli přišla na lepší slova, pro něj by byla církev pořád podnikem a kostel pozlátkem. To byl taky nejdelší dialog(?), který jsem s ním vedla.
Dalšího večera jsem se rozhodla sepsat si, proč chodím do kostela. Jelikož jsem vyrůstala ve věřící rodině, do kostela jsem cupitala už od mala. Navzdory tomu pro mě chodit do kostela není rutinou. Když jsem dospívala, začala jsem si uvědomovat, jak moc záleží nejen na tom osobním vztahu JÁ-BŮH, ale taky na vztahu JÁ-CÍRKEV. Jak už někdo někdy řekl, do nebe nikdo nepůjde sám. Španělština má pro církev a kostel totéž slovo- la iglesia. Připadá mi, že právě tak to má být, že tak to k sobě patří. V kostele-církvi se setkávám s Bohem v eucharistii. V kostele-církvi se setkávám s lidmi, s celou mojí velkou rodinou. V kostele-církvi slyším Jeho slova, která každý potřebuje slyšet. Tam, právě tam se odehrává to, co se má odehrávat i venku- žít život s Ježíšem. „Já jsem pokřtěný, v Boha věřím, ale do kostela nechodím.“ Bože, mrzí Tě, když odmítneme Tvé pozvání do Tvého domu?
A ještě poslední myšlenka. Dnes večer už jsem byla doma a psala si s kamarádkou protestantkou. Patrim k cirkvi bratrske. a jsme o neco tradicnejsi nez KS. Od vas se lisime dost, asi mame bliz k evangelikum, napsala mi. Zase ta vzdálenost, zase se lišíme. Ale všichni máme stejně blízko k Bohu, napsala jsem.
Díky za článek, prožívám něco docela stejný, spolubydlící tady u mě v Madridu- stejný názory, taky kouří, víc radši nerozebírám. Je ale ironický, že se jmenuje Jesus :-)
Nicméně: myslím, že ani tak nejde o to, kde, ale jestli zažívá daný člověk chvilku s Bohem. Bůh je všude, a "odmítnout jeho pozvání do svého domu" nepřijitím do kostela, ale do lesa v jisté rovině není žádným odmítnutím. Kostel má ale navíc společenství, který v soukromí domova pravidelně nepotkám.
Nicméně oddávání pouze v kostelích, nepovolování svatby venku mi přijde přinejmenším staromódní (ano, vím, že se dá zažádat o výjimku, ale výsledek je co vím vždy negativní).
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.