Dobrý večer, nějaké přání?

Ráda navštěvuji kavárny a podobné podniky. Mám ráda společenství u jednoho stolu. Slova jsou naše a vlastně i všech, protože být tu sami pro sebe zdá se být iluzí. Po nemalém úsilí se můžete zaposlouchat do příběhu beze slov od vedlejšího stolu, kde žena s rozmazanými černými linkami utápí své smutky ve sklenici alkoholu a dívá se na neviditelného přísedícího muže, kterému jsou její osudy směšné a lhostejné. Nebo tam, úplně v rohu. Když těžký kouř z cigaret pomalu vystoupá trochu výš, rozeznáte (stále v řídké mlze) asi patnáctičlennou skupinku mladých radostných tváří (vykreslených alkoholem), jejichž příběh můžete slyšet. Záplavu slov najednou přehluší polyfonní „Séé la víí, séé la víí“ a po chvíli se, trochu opožděně, všichni přidají ke Gottovi na „néébavíí, néébavíí, hrajte ještě dáál, naposledy“.

Myslím, že jejich bujarý smích rozvlnil i hladinu bílého vína ve sklenici, kterou měla Monča před sebou.

„Nějaká další přáníčka?“

(to právě přišel číšník- ten kluk, kterému jsme na účet malovaly obrázky a Míša na něho- prý- šibalsky mrkala.)

„Nespěchám na vás moc, že?“

(dodal rychle, snad ze strachu, že by tomu tak mohlo být.)

Ne, to jen my jsme ty nerozhodné. Objednaly jsme si džus se třemi brčky, a když se tato situace opakovala ještě jednou, řekly jsme si o džus se dvěma brčky (v obou případech rozdílných barev).

Nejsme moc náročné zákaznice. Je ale zvláštní, že i večer v posteli se mi vybavila ta jeho věta: „Dobrý večer, nějaké přání?“ a došlo mi, že být v roli zákaznice není vůbec špatné. Pokud by to naši obsluhu moc neobtěžovalo, mohla by nás obsluhovat až do rána a my bychom byly velmi nenáročné zákaznice, které by si přály džusy a brčka a on by nám tím dobře posloužil.

Po včerejším večeru jsem přišla na další důvod, proč lidé chodí do kaváren, do společnosti. Kromě utápění smutků v alkoholu a zpívání s Gottem je to něco víc. Třeba jen úsměv (v případě té ženy s rozmazanými černými linkami), který jí číšník- kluk opravdu daroval. Nebo sdílení radosti u zpívajícího stolu.

A to hlavní- člověk chce být obsloužen. Chce být obdarován (a to nejen tím, co vypije). Chce mít jistotu v tom, že při příchodu do kavárny je tu vždycky někdo, kdo mu přinesením nápoje prokáže službu. Možná právě na to my často zapomínáme. Na bezprostřední prokázání služby druhému, na ochotu darovat. Kdo jiný by měl být tím, kdo obslouží a podaruje? Ano, říkáš si, vždyť toto je přece práce toho číšníka-kluka. Ale stejně tak naše. Stejnou měrou máme obdržené dobro předávat druhým. (ale podívejme se,  Jan 13,3-12, Izaiáš 1,17, Sírachovec 14,13,..) Tahle věta by se měla stát v našem slovníku používaných slov jakýmsi refrénem, aby bylo dobro samozřejmé, naše láska samozřejmá.

Máš nějaké přání?