Mezivěk

"Nech toho, vždyť už mi je dvanáct!" Vykřikla s přehnanou důležitostí dlouhovlasá zrzavá holčička- pardon- slečna, na svoji kamarádku. Strčila do ní, hodila vodopád vlasů dozadu a pokračovaly spolu v cestě.

I tento malý útržek jejich dialogu vyvolal v mé hlavě vzpomínky na tu dobu. Dobu, v níž jsem se cítila jako malá slečna a pokušitelka v jednom. Měla jsem v sobě dvě mé JÁ. Jedno chtělo jít dopředu, nechtělo se zařadit do kategorie "děti" a utéct do světa dam; a druhé, stále dětské, nevinné, pokušitelské. A právě to druhé JÁ většinou žilo (a myslím, že přežívá doteď). 

Dvanáct. Nevím, jestli jsem někoho taky takhle okřikla, ale při maminčiných napomínání mi tahle věta zněla v hlavě docela často. Je zvláštní, jak rychle chceme v mládí dospět a ve stáří zase naopak. Možná jsme si více vědomi tikajícího času, co já vím. Když jsem rok žila s vědomím, že mi bude patnáct, myslela jsem, že to bude něco, co pohne světem. Něco, s čím se proměním a definitivně uteču z dětství. Dostala jsem tedy občanský průkaz, což byla pro mnohé vstupenka do "jiného světa", kde se NESMÍŠ změní na MŮŽEŠ. Něco ale bylo špatně- spolužáci se chtěli chovat dospěle, ale jen pro to, aby byli dospělými v očích druhých. Sami byli stejně dětští, zranitelní a pokušitelští.

Sedmnáct je číslo, které teď určuje můj věk. Mám ten věk ráda. Po pasování na občana jsem den za dnem blíž k dospělosti. Je to mezivěk. Nechci myslet na to, jaké to bude, až. Nechci se ani dívat do zpětného zrcátka. Chci žít teď a tady. Naslouchat sobě a světu, učit se a učit druhé, odpouštět, milovat. A pokud osmnáct znamená občansky vstup do dospělosti (a, jak moje vrstevnice výhružně dodávají tu strašlivou, palčivou větu- "rozloučení se s dětstvím"), s úsměvem naslouchám mému druhému JÁ, které nikdy neumlčím a navždy si budu chránit nevinnou, dětskou duši.