"Už letí!"

27. 9. 2009 21:16
Rubrika: Živote | Štítky: akce:navsteva-papeze

Prostřednictví tohoto článku bych se s vámi všemi chtěla podělit o pár útržků ze dne, kdy jsme mohli na vlastní oči spatřit muže, který se chopil své církve. Pastýře, který přiletěl navštívit své ovečky. Ano, byl to papež.

Je zvláštní, že na setkání jsem jela s prázdnou hlavou, s ničím, co bych měla na srdci, nebo co bych očekávala.. Hodně lidí přijelo třeba s nadějí, že se jim upevní víra, zlepší vztahy v rodině, povede lépe v práci,.. Přijde jejich životní změna, zlom, dno, od kterého se odrazí k lepšímu žití. Ale já?

Nic.

Žádná duchovní příprava (já vím, kameny na mě).. Ještě ráno v den odjezdu jsem byla jak v Jiříkově vidění a netušila jsem, proč jsem jak jeden z tisíce, který putuje, a vlastně ani neví, co má čekat. A tak jsem tedy poslušně sklonila hlavu a s jentakým úsměvem na rtech šla s davem. Nastoupila do vlaku Žďár nad Sázavou - Brno Slatina. Srdce zamávalo rozbřesku. A dalším lidem spěchajícím do vlaku.

Postupně mi ale došlo, do jaké lodi jsem nastoupila. Ta loď byla živá, a kupodivu se mi v ní začalo líbit. Byli to lidé na stejné palubě, většinou okřížkovaní nebo vyzbrojení karimatkami. V kupé, kam jsme nakoukli s nadějí o volné místo, se smál dědeček s dětmi a pobízel nás k posezení u nich. "Aspoň omládnem, " smál se dědeček při poledu na mě, sestru a mamku. A já mrkla na křenící se prcky.

Vlak se pomalu dostával do rytmické rychlosti, dam, dam, dadam, dadam.. A s každým dalším "dadam" jsem si stále víc uvědomovala, že se do Brna řítí přívalová vnla; vlna, která přibírá další vlnky, až z toho vznikne.. Tsunami. Bylo to velkolepé. A já se začala bezděky usmívat.

A lidé se rojili jak mravenci. Se všemi ratolestmi, zavazadly, příživníky, živníky. Až jsem uviděla konec naší plavby, Brno Slatina.

S došlápnutím na zem jakoby jsem vstoupila do té masové vlny a stala se její součástí naplno. Mohla jsem vnímat jejich pocity, sdílet radost, a tak. Ale pořád jsem ještě nevěděla, kam budu unášena, ale- byla jsem za to ráda. Nechala jsem se unášet znovu, tou housenkovou řadou stále vpřed.

Začala jsem se dívat kolem sebe. Stánkaři mávali vlaječkami, pořadatelé se smáli do opoledního slunka a vojáci s policií a odstřelovači byli v plné polní. Do oka mi padl transparent jednoho mladíka, na němž stálo: PAPEŽ JE ANTIKRIST! Před mladíkem stáli dva muži zákona- co kdyby. Podívala jsem se na nějpořádně. Prvně jsem měla obrovskou chuť mu jednu vrazit, že narušuje naši plující vlnu jako žralok s ostrými zuby, které hryžou do duše. Až to bolí. Ale, přišlo mi ho líto. Ze žraloka byl člověk, který vypadal jako žralok, ale ne, byla to jenom maska. Byl zmatený, myslím, že ho to sem táhlo nějak jinak. Víc osobně. V tu druhou chvíli bych toho zmatence nejradši čapla za ruku a řekla: "Nech to ležet a pojď se mnou, " (podívat se na toho "antikrista se svými příslušníky). Třeba by šel, nebo by mě rovnou zmlátil tou cedulí. Kdo ví, ale trochu mě to probralo, tak jsem se na něj usmála. A to mi dodalo odvahu jít zase dál.

Pak naše vlna zamířila do sektoru s dětmi a rodinami, A5. Na každém rohu se něco dělo. Dítě pinkalo do míčku, brečelo, smálo se, další pilo, další čůralo, a ty starší se o ně staraly (..) Prostě jako doma. Pořád jste byli objímáni úsměvy. Maldí plní energie. Kolem procházeli lidé s úsměvem, který se jen tak nevidí. Pak řádové sestry a bratři, smícháni s tetičkami a maminkami a tatínkami; bílí nebo černí, poláci nebo češi.. Ale pořád jadna vlna.

Pak se všechny hlavy jak na povel otočily k nebi a hledaly letadlo, kterým měl přiletět náš Pastýř. "Už letí!" Skandovali lidé. A opravdu. V dálce za šedým hangárem někteří bystrozrací viděli malou blýskavou tečku, která se postupně zvětšovala. Za chvíli už na runwayi stálo obří letadlo, větší, než jaké jsem si ho představovala. Papež vešel na schody. Potlesk. Cvakání foťáků. Úsměvy (..)

Řeknu vám, že jsem se cítila, jako by mi někdo přibarvil barvami sen, "tohle nemůže být skutečnost," říkalo mi podvědomí. Jako kdyby mě někdo přenesl do světa fantazie, kde není nic reálné. Jako v Melounovém cukru. Ale je to realita! Za chvíli sektory objížděl papamobil a já aspoň z dálky viděla papežovu ruku, jak žehná. A pak začala mše.

Vzala jsem si papír, abych si pár Jeho slov zapsala. Tak tedy..

Mějte naději v Boha, který nám dal věčný život, po kterým každý, někdo nevědomě, prahne.

Opřete se o víru. Neboj se- Ježíš své přátele nikdy neopustí.

Buďte Kristivými svědky!

Byla jsem ráda, že ta slova jsou pro každého velmi osobní. Že pro každého z těch 120 000 lidí jsou vlastně zvlášť. A tak jsem schovala zápisník a byla jsem šťastná.

To, co mi chybělo, bylo možná povzbuzení, nevím. Takové to poplácání po zádech. Možná ne, že se pletu. Možná mi chyběla ta vlna, ten dav, se kterým jsem spojená navěky. A možná i ten mladík s transparentem, abych pochopila, že i ostatní potřebují slyšet to, co jsem dnes slyšela.

Ten s cedulí už tam nebyl. Ale přála jsem si, aby slyšel aspoň jedno slovo, které by mu nedalo spát.

Byla jsem ráda, že jsem to všechno prožila. Tu všeobjímající Lásku. A tak jsem se opět připojila do vlny, která odcházela, ale nezanechala po sobě spoušť, ale krásný nepopsatelný pocit, neuchopitelnou atmosféru. Ze které si každý kousek vezl domů.

A vlak se rozjel.. dam, dadam.

Zobrazeno 2981×

Komentáře

vojteska07

Pěkně napsané :-))) Díky! Škoda, že jsem tam nebyla :-(((

klavirista

dík za krásné pohled :-)

Zobrazit 8 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio