Nezapomněls? To jsem já, Ančí

Pane,

Už je to dlouho, co jsem ti nepsala… Ten dopis, vzpomínáš, jsem našla předepsaný nanečisto, když jsem vyklízela skříň s učením…

Píšu ti a vlastně ani nevím proč nebo jak mě to vůbec napadlo, ale za těch osmnáct let jsem si uvědomila TOLIK věcí a vidím všechno mnohem víc, než dřív. V novém světle. Jako bych měla celou tu dobu před tím růžový brýle a až teď jsem se podívala na svět pořádně, oči dokořán. Zjistila jsem toho plno.

Třeba že plno lidí tě hledá a chce tě najít a tys mě poslal, abych jim řekla, že ty jsi můj kamarád, vzpomínáš?

„Ty jsi můj nejlepčí kamarád!“ napsala jsem.

Ještě krásnější pohled je na ty, kteří tebou doslova „hoří“ nebo jak to říct, jsou tak otevření,… S každým zvlášť bych toužila prohodit aspoň pár slov a vyměnit ty krásné vzájemné úsměvy od srdce, mnohdy pro druhé bezvýznamné, ale ty víš PROČ… Proč se bez důvodu usmívám, když se všichni mračí… Proč po probrečené noci pochopím, že TY jsi to světlo a směju se do prázdné místnosti… Teď jsem pochopila, že víra je dar!

A pak… pak se dívám na ty, kteří zabloudili a hledají pravdu tam, kde není. Na cestách, které jsou temné a plné nebezpečí. Moderní svět, moderní lidi, moderní život, pojď taky, pojď do toho vášnivého víru… Ano, je to lákavé, ale na takových cestách se snadno zabloudí, když nevidíte na nohy.

Ano, poznala jsem to. Topila jsem se v alkoholu. Alkoholu, posvátnému alkoholu. Život měl v tomto nápoji ty správný grády, tu krásnou nadsvětelnou rychlost. Problémy jsem neřešila. Kolem mě byla barevná světla, najednou jsem byla chtěná. Byla jsem ve víru světa, v tom oku, které všechno strhává s sebou. Myslíš, že jsem byla šťastná? Opravdu šťastná? A pak… Poslouchala hudbu, která mě přiváděla do stavů pulzujícího ticha. Bylo to, jako bych slyšela každý pulz v mém těle, každou cévu… A pak jsem se ráno probudila, na zemi. Totálně zmrzlá. Kolem chodili lidé a já kolem sebe zmrzlýma rukama nahmatala patník a vedle mě prázdnou láhev toho afrodiziaka…

Jak jsem, Pane, jak jsem mohla být tak ztracená?!? To období byly výkřiky zoufalství do temnoty a já si myslela, že žádná víra není, že ty se na mě díváš s opovržením… A to JÁ jsem Tě přitom nechtěla slyšet a pouštěla do sebe další dávky afrodiziaka. Tys stál vedle mě pořád, jo, pořád. I když jsem se to ráno probudila a nevěděla, kde jsem.

To byla zkušenost, která mě přivedla blíž k Tobě, ke Světlu, které svítí v temnotách. Svátost smíření pro mě byla největší útěchou. Krásným darem- že jsem poznala, žes mi odpustil.

A pak jsem poznala, jaké další dary jsi mi dal. Jsi nám dal. Míša byl měsíc v komatu. Typická odpověď lékařů byla: „No, říkám to na rovinu, nevypadá to dobře. Neuvažujete o e-“ To slovo jsem nechtěla slyšet. Modlili jsme se k Tobě a Tys nám pomohl. Po měsíci a třech dnech se Míšův stav zlepšil, až ho lékaři pustili domů. „Nevím, jak vám to mám vysvětlit, je to…“ ZÁZRAK! Lékaři to možná tušili, ale tohle nebylo v jejich silách. Jo, jo, jo, říkala jsem si, je to v kapse. Víš o nás, Bože! Jsi tak skvělý. Míša je sice na vozíčku, protože má poškozenou levou nohu a obě ruce. Ale tys mu dal dar malovat krásně pusou a jeho obrazy visí v galeriích a lidé se ptají: „Jakou má ten kluk naději a víru, co?“ To teda ano.

„Myslím, že z něho bude světový závodník na dlouhý tratě.“ Napsala jsem Ti.

Ano, je to závodník na trati, kterou jsi mu připravil. Je sice těžší, ale on to zvládne. S Tebou.

Postaral ses o něj tak, jak jsem doufala.

Teď jsem před dalším rozhodnutím mého života- volba povolání.

Nechám to na Tobě.

Jsem pero píšící ve tvojí ruce. Dej mě tam, kam bude potřeba.

A prosím tě, drž mě pevně, ať se neztratím.

Díky,

Ančí, Tvá malá Anička, 18 let