"Teď už mi věříš?"

Seděla jsem na vyhřátém balkóně a dočítala jsem kapitolu knihy. Mimochodem, čte se tam fakt krásně, ale mnohem lepší by to bylo v měkké trávě mezi právě vykvetlými sedmikráskami. Přemýšlela jsem, že bych mohla jít ven, když je tak krásně. A právě když jsem zaklapla knížku a chtěla se protáhnout, uslyšela jsem holčičí pronikavý hlásek.

 

 

„Teď už mi věříš?“

 

 

 

 

Podívala jsem se zvídavě na ulici, kde jedna holčička ukazovala do keře, za kterým jsem viděla malého kluka. Jak jsem pochopila, zrovna jsem se stala divákem při hře na schovávanou a byla jsem svědkem „náhodného objevu.“ Holčička si dala ruce v bok a to už za ní běžel další kluk, větší, a pořád nechápal. Musela jsem se smát, protože z mého pohledu byl ten malý kluk dobře vidět, ale pro toho velkého kluka se asi stal neviditelným. Záhada. Jen ať si hledá, říkala jsem si.  

„Tak ho zapikej, ne?“

 

 

Pištěla ta holčička klukovi do ucha.

 

"Podívej, věř mi, je  t á m h l e.“ Řekla holčička trochu tišeji a pomalu se plížili ke keři.

 

 

Nevím, jak ta hra dopadla, ale najednou se mi vybavila věta z dnešního krásného kázání o tom, jak kdo uvěřil té senzační novině, že hrob Ježíše je prázdný. Jak kdo zareagoval na Ježíše, když se mu zjevil. Už několikrát jsem si říkala, jaké by to bylo žít za časů Ježíše. Jestli bych byla jako Veronika nebo mezi davem křičícím „Ukřižuj“… Ale představte si, že byste dnes dostali takovou novinu. Jak je to možné? Ten, kterého odsoudili na smrt a dali do hrobu tam najednou… není? Kdybychom nevěřili, že Ježíš vstal z hrobu, neměla by pro nás naše víra žádný smysl. Ale co bych na to řekla já, kdybych tam stála a na vlastní oči spatřila, že Ježíš tam opravdu není?

 

 

Ta, která přišla k hrobu, byla i Marie Magdalská. Stála před hrobem a plakala. Najednou se jí ale zjevili dva andělé a řekli jí: „Proč pláčeš?“ A ona odpověděla: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabunni“, to znamená Mistře. Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dokud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“ Ten příběh dobře znáte (Jan 20, 11-18). A pak tu je ještě druhý příběh.

Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho Boku, neuvěřím.“ (Jan 20,24-25).

 

 

Dva jiní lidé, ale přesto je spojovalo přátelství s Ježíšem. Lidé, kteří byli určitě moc zklamaní z toho, že jejich jedinou naději ukřižovali na kříž. Marie Magdalská uvěřila, když jí Ježíš pozdravil jménem. Věřila celým srdcem, že je to On. Ale Tomáš si musel ověřit, že je to opravdu Ježíš a musel si sáhnout na jeho rány. My jsme Ježíše osobně neviděli a ani jsme si nevložili prsty do jeho ran a přece věříme, že vstal z mrtvých a je mezi námi. Je ale mnoho těch, kteří potřebují „hmatatelné důkazy“- dokud neuvidím, neuvěřím. Někdo Ježíše hledá vírou a hlavně srdcem, jiní se chtějí přesvědčit očima, rukama. A Ježíš má rád Marie i Tomáše stejnou láskou, protože všichni hledají pravdu.

 

 

Holčička musela klukovi ukázat, kde jejich kamarád je, aby uvěřil. Ale on ho nevidí, i když já ho vidím moc dobře. Až když ho přivede ke keři, za kterým stojí, uvěří a samou radostí ho běží zapikat.

Teď už mi věříš?