Zapeklitá otázka

Určitě vám jí už vaše svědomí taky někdy položilo. Velkou celoživotní otázku. Určitě vám taky nasadilo velkého brouka do hlavy- a právem; na tuhle otázku se těžko hledá odpověď, obzvlášť, když se ptáte svého vlastního já. „Proč tu vlastně jsem a jaký je smysl mého života?“ křičí mé malé já.

 

Uklidni se, mozku. Proč zrovna já a ne někdo jiný, proč nejsem v jiné době a co tu vlastně dělám, když jsem mezi miliony lidí tak sama… Ne, nejsem sama! Rozhodně ne… Jsem tu, protože mě Někdo chtěl, originál a žádnou napodobeninu… A stvořil mě k obrazu svému. Stvořil mě, stejně jako toho druhého, kterého mám tak ráda a dal mi poslání, které tu mám plnit. Nic by nedávalo smysl, ani hvězdy nade mnou, ani příroda, ani záhadná věda, kdyby tohle všechno i se mnou vzniklo náhodou. Já tu nejsem náhodou. Nejsem výsledkem laboratorní práce pokus- omyl. Nejsem ani loutka, ani chodící robot na klíček. Nejsem nějakej černý pasažér, kterej nemá cíl ani směr, veze se životem a neví, kde skončí… Já tu JSEM a to přece něco znamená!

 

Listovala jsem knížkou citátů, kde se mnoho autorů a světoznámých osobností pokoušelo dopřát svědomí pokoj a hledalo odpověď. Mnohokrát jsem se pousmála nad výroky slavných hlav, které zkoušely vytvořit přesnou definici smyslu života.

 

Vedle inteligentního Newtona, bohémského Villona a mnoha dalších mi padl do oka jeden prostý řádek.

 

„Jsem pouze perem píšícím v Jeho ruce.“

 

A neřekl to ani Aristokles, ani Pythagoras, ani ten nejchytřejší pod sluncem. Napsal to jeden obyčejný člověk, který si byl vědomý, že on není ten všeznalý a světaznalý a nejchytřejší a nejmoudřejší spisovatel, ale pouze pero píšící Jeho rukou. Dokonce to není ani jeden z výroků našeho pana prezidenta. Mám pocit, že to byla Matka Tereza.

 

To je, co?

 

Dobře je, že mnoho vědců došlo k závěru, že věci se v úplném počátku nemohou dát do pohybu samy od sebe; že hvězdné nebe nad hlavou je ujišťuje o tom, že tohle není náhoda. A to je to nejlepší zjištění na světě.

 

Hodně lidí smysl života ztrácí, utápějí se v nešťastné lásce, roní kapky slaný vody a zapíjí to lahvemi něčeho hodně silného… Jejich smysl života se ztratí v šedém kouři od cigarety… Nemám pro koho žít,“ říkají… A pak neví, jak dál… „Mám skočit, nebo ne…“ Ne, stop, takhle dál ne… Kdybych mohla, dala bych v tomhle momentu každému takovému svědomí stop a láskyplně bych si s ním promluvila, objala ho kolem ramen; klidně se vyplakej, ale já tě mám ráda…

  

Proto jsem ráda, že mám dar života a i když někdy nevím, proč zrovna já, tak dýchám… a žiju.

 

Jsem nesmírně ráda za to, že mám někoho, komu můžu darovat úsměv a on mi ho oplatí.

 

Že mám někoho, komu můžu říct třeba i v duchu své problémy a trápení, když nevím, kudy cesta vede. A On mě pochopí, i když mě ostatní třeba nechápou.

 

Že mám kolem sebe plno lidí, které potřebuju.

 

Že mám kolem sebe také kamarády, kteří potřebují mě.

 

A že mám kolem sebe, někde v koutku človíčky, o kterých možná ještě nevím, ale i oni potřebují lásku a ujištění, že tu jsem s nimi. Díky předem za ně.

 

Že vím, že mám stále pro co a pro koho žít a že mám být vděčná- nadosmrti.

 

Že vím, že život je mnohem delší, než se zdá.

 

A proto chci mít každý den jistotu, že tu ten smysl života pro mě stále je-