Odpojí ji z přístrojů aneb O nás, bez nás

7. 2. 2009 12:37
Rubrika: Myšlenky

                          Odpojí ji z přístrojů. Stát je proti

 Hlásal tučným písmem nadpis v novinách.  Nadzvedla jsem obočí, sundala mp3ku z uší a s větším zájmem jsem se začetla hlouběji.

 

Italské soudy povolily euthanasii ženy, která o sobě už léta neví. Ministerstvo a Vatikán protestují.

 

Při slově euthanasie mi naskočila husí kůže. „To nemyslí vážně!“ křičelo na mě svědomí.

 

Mladá Italka Eluana Englarová se po sedmnácti letech přežívání zřejmě dočká vytoužené euthanasie. Lékaři jí totiž poslali na soukromou kliniku v Udině, kde má být konečně-

 

Už se mi to nechtělo číst dál. Přesto jsem si tu první větu četla pořád dokola a snažila jsem se dávat důraz střídavě, aby to nevypadalo tak zvláštně. Ale i přes to- celá ta věta mi zněla strašně. Byla od základů špatně poskládaná- jako by se ostatní domnívali, že se Eluana nemůže dočkat vytoužené smrti; aspoň takhle to z kontextu vyznělo…

 

„Správné není dopřát dotyčnému smrt, i když se to jeví jako zdánlivě nejlepší řešení, nýbrž najít v sobě lásku, která trpícímu pomůže snášet bolest a agonii,“ řekl papež ve svém nedělním proslovu. Co však ve svém projevu namířeném zřejmě k případu Eluany opomněl zmínit, je fakt, že „dotyčná“ je od roku 1992 v permanentním vegetativním stavu. Její otec pro ni žádá euthanasii už řadu let, protože v Itálii je euthanasie zakázaná.

 

Ani si neumíte představit, kolik myšlenek mi v tuto chvíli létalo hlavou. Už od názoru autora článku, který snad hájí její smrt tím, jak dlouho už je v bezvědomí až po otázky lidského bytí. „Je vůbec nějaký… nějaký bod v našem životě, od kterého si můžeme říct, že dál nemá cenu žít? Není… Vždycky JE přece naděje…“ „Ale tohle… asi to s ní myslí dobře, vždyť už sedmnáct let… vlastně ne, vždyť to nemohou udělat!“ Bylo to, jako bych sledovala scénu z akčního filmu a kousajíc nehty bych chtěla stůj co stůj vědět, jak to s tím hlavním hrdinou dopadne. Zemře? Nezemře? Tím hůř mi ale docházelo, že tohle… je realita.

 

Na sanitku, která ji převážela do Udine, přesto před branami nemocnice čekala skupinka protestujících, kteří se snažili zablokovat autu cestu. Z jejich středu se ozývaly výkřiky jako: „Eluano, vzbuď se!“ a „Nezabíjejte ji!“ Před kliniku nosí lidé na protest lahve vody.

 

„Tak tohle má být konec akčního filmu?“ říkala jsem si a přemýšlela jsem, jak to asi dopadne. Vážně to povolí? A co kdyby… Když začnu přemýšlet (i když bych potřebovala, aby mi mozek zapracoval v nějakou jinou dobu), představuji si, jak k tomu asi došli… Nebo jak to třeba mohlo být, protože z toho se nejlépe odvozují názory.

 

Euthanasie… Snad každý se učil/slyšel o pátém přikázání. Nezabiješ. Když jsem byla malá a připravovala se ke zpovědi podle zpovědního zrcadla, tuhle otázku jsem jen přelétla očima a ujistila jsem se, že žádné „kouskování žížal“ nebylo. Až v pozdější době jsem si začala uvědomovat, jak podstatné toto přikázání je a co všechno takové krátké přikázání obsahuje.

 

Dobře, možná si ten zoufalý otec myslí, že takhle Eluaně pomůže. Ano, někdo může namítnout, že euthanasie je v dnešní době důstojná smrt, ale o co důstojnější je zemřít doma nebo v hospici v kruhu nejbližších? A ona, Eluana, na toto rozhodnutí svého otce nemůže ani kývnout, ani odmítnout. Je to vůbec fér? Má její otec právo rozhodnout o jejím životě? Dobře, mají na to právo lékaři? Jistě že ne. Možná… kdyby se stal zázrak a Eluana by se uzdravila, možná by se slzami v očích řekla, že je vděčná za každou chvíli, kdy vidí, slyší, cítí… mluví. Četla jsem, že dvě třetiny až tři čtvrtiny holandských pacientů žádají o euthanasii ani ne z důvodů nepřekonatelné fyzické bolesti, ale spíše z důvodu bolesti emocionální, sociální či spirituální. Možná Eluana trpí a její otec to celých sedmnáct let nese těžce a z těchto dvou důvodů jí chce „dopřát smrt“. Na internetu jeden čtenář k článku napsal, že mu toto rozhodnutí Eluanina otce přijde jako „výběr mezi gilotinou a bičováním. Chceš mít rychlou smrt, nebo se chceš svíjet v bolesti?“

 

Můžete to také vidět jinak- srdcem. Nedávno jsem viděla v televizi dokument o starém dědečkovi, který je devět let v komatu, takže jen leží v posteli s přístrojem a stará se o něj jeho manželka. Při opatrné námitce reportérky, že manžel o ní stejně „málo ví“ a ona má jen zbytečné starosti, se stará paní usmála a řekla, že každý den je o něco hezčí, když se podívá na manželovu tvář a ví, že je tu s ní. Nepřestává prý doufat, že jednoho dne se posadí a řekne: „Dobré ráno…“

 

Dnešní tisk:

Eluana začala včera ráno umírat

 

… Do bezvládného těla tmavovlasé dívky v nemocnici na severu Itálie včera proudilo hadičkami o něco méně výživy než předevčírem. (…) Dnes dostane Eluana roztoku ještě méně a tak tomu bude i zítra. A pozítří. A za týden. Až do okamžiku smrti žízní- přesně řečeno- smrti mozku. (…) Eluana by prý mohla mít děti, protože její mozek funguje normálně…

 
Zobrazeno 2090×

Komentáře

janpetr

Je to opravdu smutné a časem bude asi(alespoň v Evropě) ještě hůř.<br />
<br />
P.S.: Kristino moc pěkně napsané!

Angelo

Ja to nechapu, proc oni novinari pisi takove hlouposti: nebylo zadne "koma" a nebyl zadny "pristroj"; jen potrebovala, jako male dite, aby nekdo (sestry nemocnice v Lecco) ji pecoval pri vyzive a hydratizaci, presne jako novorozene, jen tak. Elu nebyla - nevim jako to rikate cesky - "koncici nemocna": tim stala dnes ale kvuli "pristroji", ktere ji daly smrt.

Zobrazit 14 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio