Tma jak v atomovým krytu

… Najednou byla tma, světla zhasla. Kolem nás hlasitě křičela siréna a my se snažili najít jeden druhého. A jen stisknutá ruka toho druhého nás ujišťovala, že v té tmě nejsme sami. Už ani nevím, čí ruku jsem to držela… Všichni jsme byli donuceni jít rychle dolů a stále kamsi dolů… Bylo slyšet jen dupání po schodech a pronikavý hlas, který nám dával pokyny. Pak se za námi zabouchly dveře a my jsme valili oči do husté tmy.

 

Nikdo nevěděl, kde přesně jsme, ani co tu vlastně děláme. Až po pár minutách, kdy si oči zvykly na tmu tmoucí, se z nahrávky ozval hlas, který řekl, že se nacházíme v atomovém krytu a že na celé Zemi došlo k jadernému výbuchu. Jaderný výbuch… Prý máme štěstí, že jsme se ukryli včas, ale smůla je ta, že jsme se přeci jenom trochu ozářili. Když zpráva skončila, poznávali jsme se navzájem podle hlasu. Mrtvé ticho kolem nás doplňovaly něčí rádoby vtipné hlášky typu: „…Kdo je pro, ať zvedne ruku… Cože? Co to vidím? Tolik rukou nahoře?“ Atmosféra se trochu uvolnila, ale nikdo nevěděl, co bude dál. Jako zázrakem jsem za mými zády objevila svíčku a mé srdce zaplesalo podruhé „Heuréka“, když jsem našla vedle svíčky i sirky. Během neúspěšného zapalování svíčky vlhkými sirkami jsme uslyšeli zvuk a hlas se ozval podruhé. Také jsme uslyšeli… je to možné? Klepání a křičení!

 

„Za dveřmi je člověk. Zvažte, jestli ho pustíte dál, nebo ne. Berte na vědomí, že hrozí riziko pro vás všechny- ozáření.“

 

Svíčku se mi podařilo rozsvítit, ale našim mozkům se tak rychle nerozsvítilo… Během polemizování, jak se neozářit (jasně, schováme si obličej do klína) se hlas ozval podruhé a sdělil nám smutnou zprávu.

 

Člověk mezitím zemřel na prahu dveří.

 

Člověk zemřel na prahu dveří…? Ale my ho přece chtěli zachránit! Nechtělo se nám uvěřit, že kvůli pomalému rozhodnutí člověk za dveřmi zemřel… A na druhou stranu jsme věřili, že když nám rychle otevřou dveře, podaří se nám ho oživit… Ale marně. Nikdo nás neslyšel.

 

Seděli jsme u zapálené svíčky a pozorovali cihlové stěny kolem nás. Objevili jsme půlku chleba, kýbl na- no asi víte na co, pak deky a lékárničku. Když se nám ji podařilo klíčem otevřít, objevili jsme jodové tablety, pak něco proti průjmu, obvaz a červené kuličky.

 

Netrvalo dlouho a hlas nám sdělil další zprávu.

 

„U jednoho z vás se vyskytlo vážné onemocnění, které je nakažlivé. Jméno člověka vám sdělím později. Rozmyslete si, co s tímto člověkem uděláte.“

 

V žádném případě jsme ho nechtěli dát pryč. Když umřít, tak s námi. Toto rozhodnutí jsme nechtěli měnit i za cenu toho, že se nakazíme i my. Když už jsme byli připraveni slyšet verdikt, ozval se hlas.

 

„Zjištění bylo chybné.“

 

Všichni jsme si oddychli. Hlas nám pak řekl, že jsme jedna ze tří skupin na planetě, kterým se podařilo ukrýt včas. Přemýšleli jsme, jestli se s nimi nemůžeme nějak spojit, ale hlas nás přerušil.

 

„Zvolte si způsob domlouvání. Ozvu se za chvíli.“

 

Způsob domlouvání… Demokracie nebo snad absolutismus? Nakonec vyhrála trochu netradiční monarchie a v naší skupině jsme si zvolili svého krále.

 

Při zapálené svíčce jsme si povídali a dál rozebírali naši situaci. Protože tu byla zima, použili jsme deky a najedli se jodových tablet. Všichni očekávali, kdy se po zaznění zvuku zase ozve hlas.

 

„U dvou z vás bylo zjištěno těhotenství. Domluvte se, co uděláte. Jména vám řeknu za chvíli. Máte možnost potratu. Stačí dát těhotné červenou kuličku a ona potratí. Berte v úvahu, že více osob v krytu způsobí nedostatek kyslíku.“

 

Všichni začali skandovat: „Žádný potrat!“ až na jednu „černou mafii“ jménem Petr v rohu, která souhlasila s hlasem a tak jsme jí nabídli, ať si všechny kuličky sní sama. Tato negativní osoba nám dělala značné problémy při řešení dalších situací.

 

Po vyřčení jmen jsme se divili, proč nám Monča Chybová a Eva Sýkorová nic neřekly, ale miminko jsme jim samozřejmě nechali. Otázkou bylo, kdo jsou jejich otcové.

 

Hlas se asi tak po půl hodině ozval znovu a mluvil daleko naléhavěji.

 

„Kapacita kyslíku klesá! Opakuji, kapacita kyslíku klesá! Rychle se rozhodněte, kteří čtyři lidé odejdou z krytu. Ozvu se za chvíli.“

 

Teď šlo opravdu do tuhého. Nemohli jsme udělat takovou hloupou chybu jako před tím. Všem pomalu docházelo, že odejít= zemřít, ale chtěli jsme být spolu… Pár z nás nakonec našlo odvahu zachránit další lidské životy…

 … Spolu s Radkou a dalšími dvěma obyvatelkami krytu jsme šly ke dveřím. Srdce mi tlouklo až v krku… A když jsem se dotkla kliky, dveře se pomalu otevřely a na zemi se plazil a zvětšoval proužek světla- -Vyšli jsme ruku v ruce z krytu ven. Pocity? Víte, jaké to je být po smrti? Samozřejmě, že nevím, jinak bych vám tu už nepsala… Věděla jsem, že jsem v bezpečí… Cestou z krytu jsme zakopli o mrtvého člověka, který se choulil u dveří a mě přejel mráz po zádech, i když to byla jen hra… Ale jak bych se zachovala, kdyby tohle všechno BYLO DOOPRAVDY? Opravdu bych šla vstříc smrti? Opravdu bych měla takovou víru? Byla jsem ráda, že zase vidím kolem sebe světlo, Radku… Pak jsme si sedli v kapli a dostali jsme za úkol modlit se za ostatní Animátory v krytu, protože jsme byli „duše v očistci“. Ale pořád jsem nad tím přemýšlela… Obklopila mě tu najednou taková jistota, že jsem vlastně nebyla sama a nikdy ani nejsem… A pak jsme se zase všichni shledali. Víte, někdy je dobré dostat se do krizové situace, protože v takových situacích si vlastně člověk uvědomí, o co opravdu „go“ a co je nejdůležitější. Uvědomí si, jak potřebný je někdy stisk druhé ruky. Uvědomí si to, na co normálně zapomíná a co normálně bere jako samozřejmost. Díky za to!:)