Puberťačka s Biblí
Věnováno také pro Alču :-)
Škola konečně skončila a já s radostí zdravím mou kamarádku, která je taky evidentně šťastná, že je zítra pátek a že máme společnou cestu ze školy. A jak se tak cachtáme tou hnědou břečkou na chodníku a povídáme si o útrapách toho morbidního učení, najednou přijde řeč na naše dětství a základní školu… Je fakt, že to byly hezké roky, obzvlášť co se týče toho „hrozného učení“, které ještě nebylo tak hrozné, jak se zdálo, ale vůbec po všech stránkách to bylo hezké období. Jak jsme se dívaly do bílého třpytícího se sněhu, vzpomínaly jsme na Vánoce a Mikuláše… Shodly jsme se, že i teď Vánoce neztratily své kouzlo a obě rády vzpomínáme na příhody s Ježíškem, který „před chvílí odletěl oknem- a hele, něco nám tady nechal!“ a na to, jak jsem se těšila na zvuk Ježíškova zvonečku… Nebo na otázku: „Mami, a proč támhle na ulici chodí tolik Mikulášů?“ a na odpověď maminky: „No, víš, ale to nejsou praví Mikuláši, jenom ten náš je opravdový…“. Taky si vzpomínám, jak jsem na Štědrý den večer tajně děkovala u okna Ježíškovi za dárky a slibovala mu, že určitě budu hodná a aby na mě další rok nezapomněl… Ale stejně jsem zlobila a rostlo ze mě pěkné kvítko, které lezlo na stromy a začalo pokoušet malou, milou a rodiči oblíbenou sestřičku…
Nejhorší období byla puberta (i když v ní podle mamky ještě jednou nohou jsem). Přišlo mi, že jsem se v té době nevyznala v druhých ani v sobě. Bylo to období poznávání druhých, ale taky zmatků, psaní deníků a explozí citů (explozí citů, co jsem to zas napsala J). S kamarádkou jsme vzpomínaly na tohle období s úsměvem, ale zároveň s pocitem, že tohle jsme snad ani nemohly být my… To se dostávám k deníkům. Zrovna nedávno jsem vyklízela tři zásuvky, ve kterých bylo nespočet deníků, které jsem si psala. Někdy opravdu nechápu, kde se to ve mně vzalo…
„Ale ne! Alča má jedna s hvězdou a já jen jedničku, tak to je propadák…“
Přeskočím dvě stránky.
„V knihovně jsem si půjčila jednu skvělou knížku a hádejte, kdo si jí taky půjčil!... Jak originální!“
Nebo…
„Vůbec mě nechápe. Je to hrozný, když nikomu nemůžu říct to, co cítím. Ale to nevadí, mám přece deník a skvělý knížky, u kterých se můžu vybrečet…"
Stačí se nakouknout do dalších deníků a pochopíte, že vedle každodenních zápisů ze školy tady bylo plno závisti, beznaděje a pocitu, že mě nikdo nemá rád. Je pravda, že mi deník pomáhal, když jsem měla depku nebo blbou náladu, ale nic to neřešilo. Teď, když si ty stránky pročítám, je mi ze mě někdy až smutno… To je zvláštní, bylo vám někdy z vás samotných smutno? Mě jo a je to hodně divnej pocit… Přišlo mi, že v té době jsem nějak strčila víru do pozadí a tím pádem jsem se ani nekoukala, kudy jdu… „Quo vadis…“ Hezká knížka s hezkou otázkou… Možná jsem si tu otázku měla taky položit a zamyslet se, co je pro mě důležitý a kdo vlastně jsem. Řeknu to jedním slovem. Byla jsem puberťačka. Trhlá, praštěná a nikým nemilovaná puberťačka, která zapomněla na to nejdůležitější.
Na Něj.
Teď si uvědomuju, proč jsem byla pořád na dně a ronila slzy pro nic za nic. Protože jsem šla špatným směrem, úplně sama. S kamarádkou jsme takhle vzpomínaly a říkaly si, že jsme se od té doby dost změnily… A já doufám, že k lepšímu. Prvně nám šlo jen o to, abychom byly originální a vymyslely nějaký dobrý příběh do svých deníků. Pořád jsme mezi sebou soupeřily a vůbec nevím proč…
A teď? Proč najednou řešíme celosvětový problémy o tom, že děti v Africe nemají co jíst a i nevěřící kamarádka má za to, že není normální, když hinduisté páchají atentáty v Indii na bezbranné, láskyplné křesťany… Proč každá říkáme, že naše problémy jsou maličkostí oproti problémům ve světě? Proč bychom chtěli jet jednou pomáhat právě do Afriky nebo do zemí, kde je potřeba učit děti třeba to, jak vyvářet vodu, aby byla nezávadná? A proč s Radkou prokecáme hodinu na křižovatce o euthanasii, potratech a různých jiných náboženství? Jak to, že nás najednou napadá, jaké by to asi bylo „žít v Bibli“, v době, kdy žil Ježíš… Jak bychom se asi zachovali- křičeli bychom „Ukřižuj!“, nebo bychom se odvážili jako Veronika otřít Ježíši krev z Jeho tváře… Kdo ví, ale proč najednou přemýšlíme o tom všem a přehlížíme sebe a svoje potřeby…
Těžko říct, co nebo kdo tuhle změnu ve mně způsobil, ale jedním činitelem je v mém případě určitě Bible. Maruška jednou ve svém článku napsala, že Bible je návodem na život a já s ní úplně souhlasím. Bible mě nasměrovala na správnou cestu, po které mám zase jít. Dalo by se říct, že teď mám místo deníků Bibli, a je to pravda, protože si v ní podtrhávám a hemží se to v ní barvičkami a popiskami. Biblické příběhy mě vždycky vtáhnou do doby, kdy se i ti nejprostší a nemocní lidé mohli setkat s Ježíšem. Jsou v ní místa, která mě zahřála u srdce, ale i taková, která mě donutila zamyslet se nad sebou. Bůh ke mně takhle mluvil a stále ještě mluví a posílá mi do cesty skvělé lidičky, se kterýma si můžu popovídat a řešit to, co mě trápí. Taky mi do cesty posílá hledající poutníky, kteří potřebují ukázat směr tak, jako já před pár lety.
Takže i když jsem byla tou střelenou puberťačkou, naštěstí jsem nezapomněla otevřít si nejen Bibli, ale i oči a to nejdůležitější- srdce.
Díky za to! :-)
Hezký . mě tohle teprve čeká nebo už to asi spíš je , ale dík za upozornění .Máš jezké články :-D
Tý jo moc pěkný článek..:-) Myslím, že se v ném aspoň z části pozná mnoho holek..:-)..Jen tý jo vždycky jsem si chtěla psát deník..ale nikdy mě to nešlo..napsala jsem tak jeden den a vzpomněla jsem si na něho tak za půl roku..:-D..jj to byly časy ....<br />
Bible se pro mě taky stala knihou, kterou často otvírám když si nevím rady nebo když hledám odpovědi na otázky..:-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.