Jako hra na šachovnici

 Zrovna nám zazvonilo na přestávku, při které se člověk rozhodně nenudí. Buď si opisuje to, co nestihl opsat před hodinou a v případě nás, holek, většinou namáháme mozkovny při hraní šachů. Každá třída je totiž vybavená jinak. Některá má krásnou nástěnku, jiná sombrero na stole a další má v kleci přerostlé morče. V našem případě máme kromě sjíždějící tabule a změti lavic také starou dřevěnou šachovnici s figurkami. Pokud náhodou nevíte, co to jsou šachy, je to taková triviální, leč logická hra, při které se černý snaží svrhnout bílého krále a naopak. Na černobíle kostkovaném bojišti jsou rozmístěné figurky- král s královnou, koníci, střelci, věžky a v první řadě stojí pěšáci a každý cupitá jiným směrem.

Šachy jsem hrála naposled v šesti letech, takže není divu, že jsem mou soupeřku překvapila tím, že jsem táhla mým bílým koněm o dvě dopředu… Ale hrou se člověk učí a já jsem se po chvíli dostala do vedení. Moji bílí nemilosrdně drancovali černé a bílá barva převládala. Jenže stačilo, abych si nepromyslela tah dopředu, nehlídala soupeřčiny nachystané finty a najednou mi černá věž dala šach. Vůbec jsem si jí nevšimla! Bohužel nebyl nablízku ani koník, ani střelec, takže hra skončila šachmatem a já prohrála. Vidíte- stačí jeden nepromyšlený krok a výsledek hry se rázem obrátí.

Z přestávky zvonilo za chvíli na hodinu ZSV neboli základy společenských věd (něco jako občanská výchova a psychologie vjednom). Bavili jsme se o nebezpečném holotropním dýchání, kdy se člověk dostane do podvědomí nepravidelným dýcháním a prožívá chvíle od svého zrození plus nějaké pozitivní a negativní zážitky z jeho života. Tohle blbnutí ovšem nemůže skončit bez následků. Kamarádka mi zezadu zaťukala na záda a říkala, že její kamarádka, která dýchání ze srandy zkusila, se pak během týdne nekontrolovatelně hystericky smála a vůbec o tom nevěděla. A to „dejchání“ jí přišlo jenom jako sranda, nic víc. Ale to ještě skončilo dobře. V tom horším případě totiž člověk může nevědomky mlátit hlavou o zeď nebo bít ostatní.

Moje spolužačka mi během zajímavého výkladu profesorky o nebezpečích dnešní doby pošeptala:

„Kiki, víš, že v roce 2012 má být konec světa?“

Nadzvedla jsem obočí a pousmála se. „A proč myslíš, že právě ten rok?“

„Předpověděla to věštkyně, která taky předpověděla smrt princezny Diany.“

Šach.

„Tak konec světa určitě jednou bude, ale kdy, to ví jenom Bůh.“ Řekla jsem s úsměvem, ale musela jsem si dodat kuráže, abych to kamarádce řekla. Je mi líto, že lidé skočí na plno hloupostí a někteří opravdu žijí s vírou, že roku 2012 všechno skončí, a bojí se. Je i tohle zbraň toho Zlého, jak strašit lidi? Zlo je všude a bojuje proti nám, chce nás získat na druhou stranu… Vzpomněla jsem si, jak jsem se jednou večer na ulici bavila s Radkou o zlu, jak je těžké se mu ubránit- a je to pravda.

A jak jsem tak seděla a koukala jsem z okna na cvičící žáky na hřišti, napadaly mě různé myšlenky.

Vždyť konec světa může být třeba už zítra, to ví přeci jen Bůh. Jak může s takovou jistotou říct, že za čtyři roky to všechno skončí? Ale stejně nechápu, jak se může opírat jenom o to tvrzení té věštkyně a když tomu tedy věří, jak teda s tím pocitem může žít? To opravdu věří, že až bude dělat maturitu, nastane konec? Ale o opaku jí nemůžu přesvědčit…

Najednou jsem nějak nevěděla, co říct. Ale asi to bylo dobře. Svou víru jsem si obhájila, tak co…

Do očí mě bleskla ta šachovnice s položeným bílým králem. Mým bílým králem, se kterým jsem chtěla vyhrát… No jasně! Vždyť život je taková hra na šachovnici, kdy bílé figurky chtějí jít tou dobrou cestou a vyhazovat černé… Ale musíte stále přemýšlet, u každého kroku, který v životě uděláte. Bílé jsou dobro a černé- zlo. Zlo, které na nás neustále vymýšlí různé triky a fígle, jen abychom se nachytali a padli do pasti, jako padl můj král. Stačí jen jeden nepromyšlený krok a ona černá figurka zaujme vaše místo. Zlo si klidně počká; nachystá past, když už si myslíte, že jste vyhráli. A pak se jen nevěřícně díváte, jak jde váš život „do háje“ a bílý král bezmocně opisuje svou hlavou kružnici na stole… Zlo je zrádné, ale my ho musíte přechytračit a poznávat jeho zamaskované pastičky. A je na nás, jak budeme postupovat a kolik černých figurek na šachovnici bude.

 „…Hrou se člověk učí“- Ano, život nás učí, jak bojovat se zlem kolem nás a Bůh nás učí, jak zasévat do země a do druhých semínka Jeho lásky. Nenechejme si tedy v životě dát „od černých“ šachmat… Chceme přeci vyhrát, ne? :)