Poslání jednoho fajn františkána

Původně jsem neměla v úmyslu, že bych sem napsala tento článek, ale nakonec se tak stalo. Je to jeden z takových nepodstatných článků, spíš něco jako koření pro duši. Prostě takový můj včerejší postřeh. Nevím, jestli si z toho něco vezmete jako já, ale to už nechám na vás :). 

Začalo to cestou vlakem do Brna, kde byla mše na Petrově za všechny účastníky kurzu katecheta, kterého se účastnila moje mamka. Ještě ráno jsem ale nevěděla, jestli mám jet, nebo ne (alergie je taky silný zážitek), ale nakonec jsem jela. 

Petrov a katedrála mě nesmírně přitahuje, je to takový fantastický a magický místo, snad každý to zná. Když jsme přijeli, hned jsem brouzdala kolem Petrova a koukala se ze zídky střídavě na rozlehlé Brno a na věže katedrály. Slunce na síle taky nešetřilo, takže se počasí opravdu vydařilo. Byli jsme tu poměrně brzy, ale lidé z katecheťáku už se pomalu scházeli. 

Když jsme šli ke schodům, uviděli jsme františkána. Tak nějak jsem to typla, že je to františkán, ačkoli nevím, jestli mu nekřivdím. Možná to byl spíš salesián, ale nazvala jsem ho františkánem (když tak mě opravte). Měl černý opásaný hábit a přes rameno ručně šitou brašnu (byla fakt hezká), v ruce desátek a na tváři až nebeský úsměv. To, že jsem ho uviděla, mě tady  ani nějak nepřekvapilo, ale takového „mnicha“ jsem ještě neviděla. Nebo, spíš takhle: viděla jsem jich hodně v Táboře, ale tenhle mě něčím upoutal. Možná tím úsměvem, možná, že byl mladý, možná tou taškou přes rameno, možná…no, nevím. Každopádně mě osvítila myšlenka seznámit se s ním, protože jsem se o něm a jeho životě chtěla dozvědět víc. Nikdy jsem s františkánem nebo salesiánem nemluvila, ale vzpomněla jsem si na moji tetu, která mi vyprávěla o duchovní obnově s františkány, myslím ve Slaném u Brna, a docela mě tím nalákala a zároveň vyvedla z omylu, že jsou spíše uzavření a pořád se modlí. Právě naopak! Teta se vrátila úplně jiná a nadšená. „Františkáni jsou prima! Jsou úžasní, ani bys nevěřila, co všechno jsme prožili.“ Říkala mi a já jsem františkána stojícího poblíž obdarovala úsměvem. 

Za chvíli už začínala mše a my jsme vešli do katedrály. Barevnými okny prosvítalo světlo a na zem vedle oltáře vrhalo barevné stíny. Chvíli jsem se šla pomodlit do adorační kaple a pak už začala mše. Na jejím konci četl generální vikář jména všech účastníků včetně mamky a předával jim osvědčení a knížku jako dárek. Byl to opravdu hezký zážitek :). 

Pak jsme šli na věž, ze které jsme nádherně viděli romantický Špilberk a do katakomby, kde byly papírové miniatury různých kostelů, chrámů atd. (mimo jiné taky Zelená hora a Studniční kaple ve Žďáře!). Na takovou práci bych asi neměla nervy ani trpělivost, pomyslela jsem si. 

Jen co jsem vyšla ven, u dveří stál ten františkán a něco povídal s úsměvem na rtech lidem okolo něj. Přišel mi jako takový magnet, který vyzařuje jakousi neviditelnou energii. A pořád se usmíval a v ruce přebíral desátek. Asi mě taky zmagnetizoval a tak jsem si sedla na obrubník a napjatě jsem poslouchala jeho životní příběh. A asi jsem přišla právě včas :). 

Říkal, že je vyučený truhlář a taky sochař. Vůbec ale netušil, že s ním má Bůh takové úmysly, jak se později ukázalo :). „Boží plány jsou nevyzpytatelné…“ řekl s úsměvem a pokračoval, jak za pár let jel do noviciátu do Itálie, kde pro něj nastalo takové zkušební období. Období, kdy se musel rozhodnout-buď dá žít jako dřív a nebo se zavázat Bohu a vstoupit do řádu. Říkal, že čím dál víc poznával to, co Bůh chce a kam ho vede a toužil být Božím pomocníkem a řeholníkem. Zanedlouho (myslím za rok) tedy složil sliby a přijal hábit-škapulíř. V řádu je teprve rok, ale říkal, že ta sužba je nádherná. Také myslím říkal, že své poslání sice dá se říct objevil, ale každý den je pro něj novým posláním a novou službou. Teď je v klášteře ve  Vranově u Brna a mimo jeho sužbu a modlitby taky dělá repliky soch a opravuje je, maluje obrazy a učí se Italštinu.

„Tyjo,“ řeka jsem si v duchu, „to byl fakt hluboký člověk plný víry…“ a přemýšlela jsem, jaké to asi bylo, když se musel rozhodnout. Takové velké rozhodnutí…Upřímně, obdivovala jsem ho.

Tak jsem tam seděla ponořená v myšlenkách na patníku a mnich pomalu odcházel kolem cihlové zídky po schodech dolů, až se mi ztratil z dohledu. Vlastně jsem ho ani moc nepoznala a ani nevím, z jakého je řádu. To ale nic neměnilo na tom, že jsem měla hned lepší náladu a úsměv na tváři:).

Potom jsme se společně rozloučili s jednou osmičlennou (!) rodinou a šli jsme na Zelňák a do Vaňkovky. Pak jsme už pádili domů vlakem a já se těšila, až půjdu večer na biřmování. Přípravy na biřmování mě strašně baví a taky mě vždycky nějak duševně „dobijí“ a obohatí. Po něm jsme měli jít opékat buřty k ohni. Ale jak jsme dojeli, spustila se mi senná rýma a já s nateklýma očima musela být doma. Bohužel. 

Boží plány jsou opravdu nevyzpytatelné :)… 

Doma jsem ještě přemýšlela nad pár věcmi a myšlenky mi bloudily kamsi na Petrov… 

                Byla jsem hrozně vděčná, že existují mladí a odhodlaní lidi, kteří jdou do služby Boží, což je úplně úžasný.  

               Byla jsem dvakrát víc vděčná za to malé krásné setkání, i když jen na chvíli. Bůh nám do cesty posílá různé lidi...a ví proč. 

 Taky jsem si říkala, že tou zázračnou energií toho usměvavého františkána byla/je Boží láska, která nás dobíjí, když jsme prázdné a nefunkční baterky. A nebo taky dobíjíme my ty druhé :).

Ještě mě napadla taková střelená myšlenka, že mi ten fajn františkán, nevím proč, nějak a něčím připomínal Františka z Assisi. Ale to jste nemuseli číst :D. On měl asi tak velký charisma, že o něm pořád básním :)...

A taky to pro mě znamená, že se asi v nejbližší možné době vydám na nějakou duchovní obnovu s fajn františkány (nebo salesiány nebo s kýmsi:). P.s. už jste na ní někdo byl? 

 Ten den se fakt báječně vydařil. Nejen že bylo hezky a mamka úspěšně udělala kurz katecheta, ale taky jsem se seznámila s jedním fajn františkánem (to oslovení už znáte nazpaměť, co :), který možná bude katechetem a nakoukla do jeho života a vlastně tak trochu i do toho mého. A nikdy nebudu říkat nikdy, protože-kdo ví, čím budu a co se stane? 

 Boží plány jsou přece nevyzpytatelné…