Světýlko naděje

 

Před nedávnem jsem si četla některé komentáře na ten předchozí článek o Pipovi a o jeho tragické smrti…A ty komentáře mě donutily přemýšlet.

 

V pátek po škole jsem stále ještě nevěděla, jestli mám na pohřeb jít…Zatím jsem tam byla jen jednou a dobrý pocit jsem z něj neměla…

 

Tak jsem šla s kamarádkou ze třídy do Lísek, tam jsme chodili v tělocviku běhat přespoláky a vůbec, je to tam takový hezký…Příroda, stromy, řeka, ptáčci…Doufala jsem, že mě tam napadnou jiný myšlenky. Tak jsme si sedly do trávy a chvíli si povídaly. Kamarádka mi ale řekla, že na pohřeb nepůjde, že by to pro ní bylo ještě horší. A tak jsme chodily mezi stromy a povídaly si. Někdy je fakt zajímavé, poslouchat jiné názory na posmrtný život…A kolik jsem si jich vyslechla…Ale překvapilo mě, že i ta kamarádka (i když je nevěřící) na posmrtný život věří. Říkala, že by to bylo divný, kdyby to smrtí všechno tak nějak najednou skončilo…

 Dneska bylo ale fakt krásně. Obloha modrá, bez mráčku, a teplota rekordně stoupla.Najednou mi bylo až blbý nejít na ten pohřeb.

Takže jsem se rozhodla.

 

A když jsem šla po poli takovou kamenitou cestou směrem k Zelené hoře, z dálky na mě mávala Monča. Ale nálada tady byla fakt smutná…Do kopce každou chvíli šel dav lidí v černém oblečení. A my jsme šly taky. Najednou se mi vracely vzpomínky na Filipa a bylo mi smutno…Bylo ta takový jiný…Vzpomínala jsem si, co jste mi psali za komentáře, ale do hlavy zase proudily vzpomínky na něj. I Monča mi říkala, že snad nebude brečet, ale při těch vzpomínkách to nejde…

 Na hřbitově pod obřadní síní bylo plno. Našly jsme tam ale Máju s její maminkou a tak jsme si přisedly. V tom davu jsem viděla hodně lidí z gymplu, plno učitelů i z naší základky a jeho kamarádů. Bylo mi smutno, když jsem se někomu podívala do tváře…

Třemi slovy: beznaděj, smutek a bezradnost, místy i hysterie.

 

Když začala promluva a Žďáráček začal zpívat písničku „Tears in heaven”(to byla jeho nejoblíbenější), neudržela jsem ani já a z kapsy jsem si vytahovala kapesník. Slzy se mi kutálely po tváři, když jsem si vzpomněla, že jsem jí ještě před rokem zpívala s ním…

 Je zajímavý, jak naděje v tu chvíli úplně vymizí a city jí přemůžou…Mája si všimla, že brečíme a připomněla nám, že vlastně není proč. Bylo to docela těžký to hned tak dobře pochopit, ale jak jsem se tak dívala na rozkvetlé podběly, stromy a zpívající ptáčky...Začala jsem chápat. A vlastně ani nebylo proč brečet! V tu chvíli jako by mě něco osvítilo a zase jsem uviděla  světýlko naděje.

Můžete hádat třikrát, kdo mi Máju do cesty poslal..

 

Kdyby tady byl Filip, určitě by nechtěl, abychom brečeli, jak správně řekla Mája, jako plačící ženy:) On byl vždycky takový sluníčko. Tady na zemi už ho asi neuvidím, ale o to hezčí bude setkání s ním po smrti. A na tom místě jsem taky věřila, že to bude pravda.

 

Ani Monča už nebrečela.

 

 Po chvíli mi spíš přišlo líto těch lidí kolem, všichni brečeli, nos si zakrývali kapesníčky a oči schovávali pod černými skly brýlí. Najednou jsem moc chtěla, aby všichni uvěřili, že toto není konec! Toto ani nemůže být konec! Mája mi to hezky řekla a já si jen přála, aby to řekla nahlas! Aby to zakřičela do tý prázdnoty a smutku…A aby všichni přestali brečet a všem dala novou naději… Vždyť naděje umírá poslední, ne?

Ale tady bylo opravdu jak po vymření…

 

U vchodu měli na stropě obraz Poslední večeře Páně a Monča mi řekla s úsměvem:

„ Filip se má…teď je tam s nimi určitě taky.“ A měla pravdu.

 

Když jsme šli dovnitř, Filip tam měl nádhernou fotku. Slzy se mi sice stékaly po tváři, ale už ne kvůli Pipovi, spíš kvůli těm lidem kolem. Vezměte si, jaké to musí být pro jeho rodinu…Filipův otec tam stál u rakve jak tělo bez duše a jedné dívce nabízel minerálku. Monča mi řekla, že to byla jeho holka. Prostě se to ani nedá popsat…Všichni tam chodili jak smrtky a nikdo ani nepomyslel, že TOHLE OPRAVDU NENÍ KONEC!

 

A já si to uvědomovala taky. Každou chvílí víc.

 

Podívala jsem se na jeho fotku. Měl na ní úsměv jako světec a mě se úplně zdálo, jako by se rozesmál:). Mája nám zase řekla, jako by na ní mrkl:). Najednou jsem se na něj začala smát taky. Muselo to asi vypadat hodně divně, že jako jediný se tady smějeme, na pohřbu…Ale mě asi něco osvítilo nebo, já fakt nevím, ale prostě mi bylo hezky. Ta fotka byla fakt výstižná. Jako by říkal: „Proč brečíte?“ Věděla jsem, že se určitě uvidíme a Mája se s ním seznámí a budou si s Filipem vyměňovat klobouky a Monča mu konečně řekne, že vypadá jak sluníčko…

 

Při odchodu jsem se ještě zastavila u Filipova táty, našeho pana ředitele. Při pohledu na jeho kruhy pod očima a vlhké oči se mi chtělo brečet…V hlavě se mi sumírovaly různé věty a nakonec ze mě vypadlo:

 „Pane řediteli, upřímnou soustrast…Ale věřte, že se s Filipem ještě setkáte.“ Řekla jsem mu do očí a potřásla mu rukou. „…já tomu věřím taky.“

zašeptala jsem a v tu chvíli jsem si ze srdce přála, aby neztrácel naději a těšil se, až ho zase uvidí…A trochu se pousmál:)

 

Pak jsem se ale rozbrečela při pohledu na ty utrápené obličeje…V tu chvíli jsem si snad poprvé uvědomila, jak obrovský máme dar-VÍRU a naději.

 

A naděje tu bylo opravdu málo.

 

Byla jsem ráda, že to ze mě vypadlo a doufala jsem, že to ředitelovi pomůže a dodá mu to naději.

 

Když jsem opouštěla s Mončou a Májou hřbitov a míjely davy lidí, najednou mi to všechno docvaklo. Už jsem neměla důvod brečet. A jak jsem se tak bavily, věřila jsem, že Filip vlastně neměl sebemenší důvod nebýt spasený. A Pán věděl, kdy si ho má k sobě zavolat-v tu pravou chvíli. A taky věděl, koho ke mně zavolá-kdo ví, jestli bych bez Monči a Máji pohřeb přežila ve zdraví:)…Prostě uznejte, že Jeho plány jsou dokonale promyšlené:).

 

Při pohledu na oblohu, sluneční paprsky a bílé obláčky jsem tušila, že někde nahoře je Filip a dívá se na nás. Najednou mi bylo, jako nikdy před tím. Cítila jsem se úplně volná a znovu jsem si připomněla, jaký je to dar a zázrak, že máme víru. Byla jsem vděčná, že jsem mohla jít na ten pohřeb a že mi zase svitlo světýlko naděje. A moc jsem si přála, aby i ostatní věřili a netopili se v slzách, když nemají proč…

 

Cestou domů jsme pořád povídaly a smály se…To byl vůbec první pohřeb, ze kterého jsem se vrátila takhle vysmátá a plná radosti…Docela jsem si přála, abychom byly takový tři žárovky, který by osvítily tu tmu kolem.

 Taky jsem se dozvěděla, že Mája by chtěla veselý pohřeb;)

Cestou jsme potkaly Pášu, Honzu a taky dva „caparty“, kteří nás zvali na piknik. Docela bych šla, ale za deset minut nám začínala zkouška se scholou, takže to bylo jen tak doběhnout domů, popadnout tašku a letět zpátky. Ptala jsem se Monči, jestli na zkoušku půjde a byla jsem ráda, protože ani neváhala.

 

A já taky ne.

Dnešní zpívání jsme věnovali právě Filipovi.  

      A závěrem?

 

Možná si někdy ani neuvědomujeme, jak velký dar jsme dostali…A je na nás, jestli ho chceme rozdávat dál, nebo veškeré naděje zmizí. 

Choďte na pohřby:) snad se vám tam podaří „rozsvítit“ pár utrápených lidí… 

Nevěste hlavu, protože "světýlko naděje" přijde vždycky:)

A nikdy neztrácejme naději, protože té už je ve světě málo…  

P.S. O pár dní později umřel taky Filipův kamarád Vojta v nemocnici, který byl v chatě s nimi…Měl ošklivé popáleniny. A modlitba je taky hodně potřeba…Takže prosím, abyste ve svých modlitbách pamatovali na Filipa, Vojtu a taky Ondru… A na jejich rodiny. 

P.P.S. To mé přání ředitelovi asi fakt pomohlo…Nebo možná aspoň trochu…Je hezký, že i přes jeho velké trápení dokáže takovou maličkostí potěšit druhé-po další hodině občanky si nás s Terkou, která zpívala se Žďáráčkem na pohřbu zavolal a dal nám oběma fotku Filipa :)