Splnit svůj účel

Konečně ho mám. Právě dnes jsem se rozhodla udělat si radost a koupila jsem si stojan na noty. Po půl hodně šroubování stál u pianina v celé své kráse a já se spokojeně usmívala s pocitem dobře vykonaného činu. Dívala jsem se na něj, takový majestátní černý kostlivec, ale přeci jen byl trochu nevýrazný. Pro lepší dojem jsem na něj opatrně postavila noty a podívala se znovu. Skoro tentýž výjev, ale teď se stojan aspoň jevil dočasně užitečný. Vytvářel tak vedle pianina, osvíceného jemným žlutým světlem staré lampy, jakousi poklidnou ideu hudebního salonku, ze kterého před chvílí odešel hudebník.

Z denního snění mě probudila sestra s poznámkou: "Ten stojan je teď trochu na nic, ne?"

Nesmí být! Jen poslušně čeká, až přijde jeho chvíle. Vzala jsem do rukou příčnou flétnu, upravila výšku stojanu a začala hrát.

A ta chvíle očekávání se naplnila.

Stejně je to i s námi, protože každý žije a dýchá a vůbec JE, aby mohl splnit právě jeho úkol. Není tu ze snahy přežít. Měli bychom hledat a nacházet to naše, moje, Tvé osobní Poslání, které má být žito. Abychom naplnili každou chvíli našeho života tím, co máme od počátku v duši a co musí vykvést, abychom neprošli světem beze stop.

Jsem šťastná, protože stojan splnil dobře svůj účel, nebo chcete-li, poslání. Člověk, ten ho musí znovu nacházet a plnit ho, jak jen to je možné.

V jednom rozhovoru Paulo Coelho na dotaz, jaký by chtěl mít po smrti epitaf, odpověděl:

Jistě, budu-li zpopelněn, nebudu mít onen slavný náhrobek s nápisem, neboť můj popel odnese vítr. Kdybych si však měl zvolit nějakou větu, požádal bych, aby tam vytesali: "Zemřel, když byl ještě živ." Může to vypadat jako protimluv, ale znám hodně lidí, kteří už přestali žít, ačkoli dál pracují, jedí a vyvíjejí obvyklou společenskou činnost. Dělají všecko automaticky a nechápou magický okamžik každého dne, nezastaví se, aby přemýšleli o zázraku života, neuvědomují si, že příští minuta může být na této planetě jejich poslední.